Sport a turistika

Historie turistiky na Kokořínsku

Oblast Kokořínska patří k turisticky velmi oblíbeným již po dlouhá desetiletí. Za jednoho z prvních turistů, tedy lidí navštěvujících určitou oblast pouze za účelem duševního odpočinku a poznání, lze považovat samotného Karla Hynka Máchu, podle kterého získal kraj později své jméno. Tuto oblast, a nejen ji, opakovaně navštěvoval, aby zde dával rozletu své romantické duši, aby se kochal její krásou a dotýkal se její historie prostřednictvím trosek středověkých hradů.

Vzápětí začali objevovat krásy tohoto koutu země, nepříliš vzdáleného Praze, další návštěvníci. Přispěla k tomu i činnost místních osvícených patriotů, např. mšenského učitele J.B. Cinibulka. V druhé polovině 19. stolení se také začaly zakládat okrašlovací spolky, které se snažily o zvelebení zdejšího kraje a zejména jeho propagaci. Nelze jim mnohde upřít ani obrozenecké sklony směřující k podpoře českého živlu v tomto zapadlém kraji na hranici Sudet. Již tehdy vnikaly první značené cesty vedoucí kroky neznalých hostí po krásách a zajímavostech místních skal a zřícenin hradů.

Největší rozmach však zažila turistika a rekreace na počátku 20. století. Tehdy zde také začala vznikat moderní infrastruktura umožňující lepší zpřístupnění některých památek. Zejména je nutné zmínit činnost barona Špačka, který koupil ruiny hradu Kokořín, z nichž následně vystavěl nový hrad, který je sice poněkud idealizovaný, o to však více atraktivní pro romantické návštěvníky. S opravou hradu souvisí i výstavba silnic, které lépe zpřístupnily osadu Kokořínský důl z obou stran údolí (od Kokořína i od Kaniny), a rovněž silnice vedoucí po dně celého Kokořínského údolí. Přímo pod hradem Kokořín pak vzniklo proslulé rekreační středisko Dolina s umělým koupalištěm i další rekreační a hotelová zařízení. Byl to důsledek narůstající pohodlnosti rekreantů i turistů, kteří se nechtěli vzdát svých městských návyků ani v lůně divoké přírody.

Úpadek zdejších hotelů, penzionů a dalších rekreačních zařízení přišel pozvolna v dobách, které jsou známé paradoxně spíše podporou tuzemské rekreace. Ta však byla směřována spíše do blízkosti velkých vodních nádrží nebo do horských oblastí.   

Naopak tyto doby přály trampskému hnutí, které ve zdejší málo osídlené krajině nacházelo únik před všednodenní šedí reálného socialismu.

 

Sportovní vyžití

Kokořínsko nikdy nebylo příliš sportovní oblastí. Pro zimní sporty zde schází dostatečně dlouhé a atraktivní svahy, kde by se daly provozovat sjezdovky (v minulosti bávala krátká sjezdovka i s malým vlekem nad osadou Ráj u Mšena). Ani pro běžkaře zde nejsou příliš vhodné podmínky, protože zimní sezóny jsou zde značně nevyrovnané co do pravidelnosti sněhové pokrývky. Snad jen bruslení na zamrzlých tůních a rybnících zde má určitou tradici. Ani letní období neskýtá příliš možností ke sportovnímu vyžití. Pro vodáctví nemají zdejší toky dostatečnou šíři a hloubku. Jiné vodní sporty vyžadují větší vodní plochy, než může tato krajiny poskytnout. O ostatních sportech je blíže pojednáno v kapitolách „Pořádání hromadných akcí“ a „Horolezectví“.

 

Turismus

Po vynuceném úpadku rekreačního vyžití během druhé světové války a následné éry komunismu se dnes začínají některá rekreační zařízení obnovovat. Ba vznikají i nová. Trendem doby je však stále menší provázanost rekreačních zařízení na lokální přírodní krásy a zajímavosti. Je smutnou skutečností, že dnešní turisté si od rekreačního pobytu v chráněných územích ponejvíce slibují koupel v čistém bazénu, návštěvu sauny, masáží, fitcentra a další sportovní vyžití na hřišti nebo v krytých halách, namísto pobytu na čerstvém vzduchu v krásné přírodě, ať už pěšky nebo na kole.

Pěší trasy

Pěší turistika, jako jedna z mála nebyla tak výrazně ovlivněna vývojem politické situace a těšila se stálé oblibě. Nyní však do jisté míry ustoupila s postupným rozvojem cykloturistiky.

Podle hustoty turistických stezek můžeme dnes CHKO rozdělit do čtyř oblastí:

1. severní část oblasti (Stvolínky – Pavličky). V porovnání s jižní částí CHKO je na turistické stezky chudší. Výchozími místy do oblasti jsou obce Skalka, Stvolínky, Holany, Dřevčice,

2. oblast Dubé - má poměrně hustou síť turistických stezek včetně stezky okružní. Město Dubá je důležitým východiskem dálkových tras na sever i jih oblasti,

3. oblast Mšena a Kokořínského dolu - oblast s velmi vysokou hustotou turistických stezek. Na ploše 48 km2 je zhruba 70 km značených cest. Na mšenské straně Kokořínského dolu prochází po celé jeho délce vždy buď turistická stezka, nebo silnice. V této oblasti jsou k dnešnímu dni tři okružní trasy - žlutá (u Grobiána), červený okruh (u autokempu Kanina) a NS (Kokořínská rokle). Mšeno je důležitým východiskem turistických tras,

4. oblast - takřka totožná s povodím Liběchovky, na stezky nejchudší.

Cyklotrasy

Cykloturistika je asi největším „polistopadovým“ fenoménem mezi rekreačními aktivitami. V dobách, kdy horská kola byla pro běžné občany prakticky nedostupná a kolo trackingové bylo naprosto neznámým pojmem, se kolo používalo jen jako levnější alternativa automobilu při kratších výletech. Dnes je již plnohodnotným dopravním prostředkem pohodlnějšího turisty i nejběžnějším rekreačně-sportovním náčiním vyznavačů adrenalinových aktivit. Z toho důvodu od konce 90. let minulého století postupně vzniká síť značených cyklotras, které umožňují zájemcům pohyb neznámým terénem a provedou je po místních přírodních i kulturních zajímavostech.

Z mnoha příčin je na Kokořínsku nezbytné vést cyklistické trasy společně po turisticky značených cestách nebo i po úzkých silnicích. Dochází tak nezřídka ke střetům cyklistů s pěšími turisty nebo projíždějícími vozidly. Kokořínsko je však poměrně malou oblastí s jemným měřítkem krajiny, kde jsou hojně zastoupeny ohrožené biotopy, a ve které není tudíž prostor pro zřizování samostatných komunikací pro cyklisty, tzv. cyklostezek.

 

Seznam značených cyklotras v CHKO Kokořínsko

53 Lhotka – Střednice 2 km

142 Lhotka – Ráj 13,5 km

143 Ráj – Březovice 14,5 km

211 Ráj – Holany 24 km

0001 Okružní Nosálov – Houska – Nosálov 14,5 km

0002 Okružní Houska – Tubož – Houska 7 km

0003 Libovice – Vojetín 3 km

0008 V Lukách – Nosálov 24,7 km

0009 Stránka – Mšeno – Pokličky 9 km

0010 Kokořín Dolina – Želízy 11,2 km

0011 Dobřeň – Truskavenský důl 6,5 km

0012 Vojtěchov – Tupadly 14,5 km

0015 Doksy – Dolní Houska 12,1 km

0057 Pavličky – Lhota 5 km

0057 Mošnice – Chcebuz – Brocno – Želízy

0058 Husí okruh Pavličky – Skalka – Lhota 19 km

0059 Skalka – Dolní Heřmánky 7 km

0066 Dubá – Ždírec 7 km

3101 Hvězda – Stvolínky 5,5 km

8146 Kanina, železniční stanice – Kokořínský důl 3,5 km

8169 Lhotka – Vysoká 4 km

8170 Nebužely – mlýn Kroužek 3 km

 

Motorismus

Kokořínsko je známé svými úzkými a klikatými silničkami jdoucími z kopce do kopce. Díky tomu bylo v minulosti spojeno s pořádáním několika motoristických silničních soutěží, jako Rally Ludmila a Rally Bohemia. Od roku 1992 však platí zákonem stanovené základní ochranné podmínky CHKO, které zakazují na celém území pořádat automobilové a motocyklové soutěže. Zdlouhavý proces udělování výjimek z tohoto zákazu vedl k postupnému vymístění takovýchto aktivit mimo chráněná území. Dnes se tak po místních silničkách „prohánějí“ již jen pomalí ale elegantní veteráni při příležitosti klubových sekání.

Velkým nešvarem jsou však motoristi nerespektující zákony. Někteří se prohánějí nepředpisovou rychlostí třeba po silnici I. třídy procházející Kokořínskem ze Želíz do Dubé, přičemž přírodu a vlastně i krajinu poškozují „pouze“ nepříjemnou zvukovou kulisou hřmících motorů. Jiní však jezdí na terénních motocyklech nebo čtyřkolkách mimo silnice nebo místní komunikace po polních nebo lesních cestách, či přímo ve volném terénu, kde kromě hluku poškozují také přírodní biotopy a lesní i zemědělské porosty. Nelegálnímu motokrosu a jeho vyznavačům, kteří si tak nejspíš léčí mindrák z nějaké své fyzické nebo spíš duševní slabiny, se věnují např. velmi povedené internetové stránky www.zakaz-vjezdu.cz.

Nesmíme však zapomínat ani na obyčejné motoristy, kteří se velmi často dopouštění přestupků tím, že svými osobními vozy vjíždí mimo silnice a místní komunikace či rovnou do lesa jen kvůli vlastní lenosti, když vyráží sbírat houby, borůvky nebo jen tak poznávat krásy přírody. Mimo jiného tím ostatní ukázněné návštěvníky o tyto krásy a klid naopak připravují. Takové hříšníky pak rovněž čeká citelná pokuta.

Jezdectví

Začátkem 90. let to na Kokořínsku, stejně jako jinde v Čechách, vypadalo s chovem koní velmi špatně. S růstem životní úrovně lidí se však záhy začalo také jezdectví prosazovat jako jedna z forem aktivní rekreace. Jde jednak o individuální chov koní pro vlastní potřebu, ale svou renesanci zažila také řada větších farem, které provozují komerční ježdění pro širokou veřejnost. Pohyb koní v současné krajině však naráží na řadu komplikací, ale také jiné komplikace sám působí. To vede ke vzniku různých iniciativ, která si kladou za cíl zprůchodnění české krajiny pro jezdce na koních. Postupně se tak vyznačují různé hipostezky a hipotrasy, která mají jezdcům na koních zaručit co nejklidnější cestu z bodu A do bodu B, aniž by přitom docházelo ke střetům s cyklisty, pěšími turisty, automobilovou dopravou nebo lesníky a zemědělci, a někdy také s ochranou přírody.

Na Kokořínsku proběhlo do roku 2002 několik pokusů o zřízení funkční sítě takovýchto „koňských“ cest, ale vždy se vyskytly nějaké překážky, ať už v podobě nedostatku finančních prostředků, nebo nezájmu provozovatelů zdejší farem. Ze situace v jiných částech republiky je však zřejmé, že je vyznačování hipotras nezbytným opatřením, které však vyžaduje koncepční řešení.

Problematice jezdectví v chráněných územích se věnuje následující článek, který vznikl jako příspěvek Odborní skupiny pro rekreaci, sport a turistiku Agentury ochrany přírody a krajiny (AOPK) ČR k semináři o hipoturistice. Uvedená verze je zestručněna.

 

Jízda na koni chráněným územím

Jízda na koni ve volné krajině je jedním z nejpůvodnějších způsobů lidské přepravy. Přesto dnes tato aktivita naráží na řadu problémů, často i oprávněně. Od doby, kdy naši krajinu brázdili jezdci na koních a koňské povozy, doznala cestní siť radikálních změn, a to jak v úpravě jejich povrchů, tak co do hustoty a směru. Nejenže si veřejnost odvykla na pohyb koní po krajině, ale zde již pro něj často ani nezbývá dostatek místa. Kdykoliv se pak jezdec chce pohybovat s koněm tak, aby nepřekážel cyklistům či pěším, je vytlačen na ty nejzapadlejší cestičky nebo přímo do porostů, kde však zase právem vadí lesním a zemědělským hospodářům.

Z pohledu ochrany přírody je pak asi nejdůležitější otázka pohybu v chráněných územích, kde je ze zákona zakázán vstup všech osob mimo značené cesty (NPR, I. zóny NP), nebo přímo po lokalitách citlivých zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů (ZCHD). Ne vždy se jedná přímo o sešlap koňskými kopyty (jsou druhy, které naopak vyžadují pravidelné narušování drnu), někdy může jít třeba také o rušení hnízdících ptáků, apod. Omezení jízdy na koni je obsaženo v základních ochranných podmínkách, které pro jednotlivé kategorie ZCHÚ stanovuje přímo Zákon č. 114/1992 Sb. Jde o výše zmíněný zákaz vstupu mimo cesty v NPR a I. zóně NP a zákaz hromadných akcí v NP. Jak je vidět, zákonných zákazů není mnoho, přesto si zaslouží drobný komentář. Pohyb mimo značené cesty v těchto kategoriích ZCHÚ je třeba vykládat tak, že jezdec na koni se smí pohybovat všude tam, kam smí vjet i řidič motorového vozidla a navíc také na dalších vyznačených hipostezkách. Trasy vyznačené pásovým značením KČT pro turistiku tedy samy o sobě k průjezdu na koni neopravňují. Na druhou stranu jezdec vedoucí koně je na tom stejně jako pěší se psem na vodítku – a ten je omezen stejně jako člověk bez psa.

I tam, kde výše uvedená omezení nejsou, by měl jezdec uvažovat, zda svou jízdou nemůže poškodit některý zvláště chráněný druh (ZCHD - všichni jedinci těchto druhů jsou dle zákona chráněni ve všech svých vývojových stádiích a částech těla jak proti usmrcení, poranění, tak i rušení, rovněž je zakázáno i poškození biotopu, na který jsou svým životem vázaní) či citlivé stanoviště (např. lišejníkový bor). Otázka ZCHD se týká prakticky jen nejvzácnějších rostlin, jejichž výskyt v daném místě je obecně znám. V ostatních případech se opět nabízí srovnání s řidičem automobilu – neúmyslné přejetí slepýše plazícího se přes silnici nelze trestat. Pokud se jezdec hodlá pohybovat po některých trasách opakovaně, lze jednoznačně doporučit předchozí domluvu nejen s vlastníkem pozemku, ale také s místně příslušným orgánem ochrany přírody (OOP) právě kvůli možnému výskytu ZCHD.

Při rozhodování OOP o omezení jízdy na koni (např. při stanovování bližších ochranných podmínek ZCHÚ nebo povolování soutěží) není věcí OOP se zabývat bezpečností jezdců ani dalších návštěvníků území ani jinými otázkami, které s ochranou přírody a krajiny nesouvisejí. OOP však může usměrnit jízdu na koni s ohledem na udržení kvality prožitku ostatních (zejména pěších) návštěvníků území. Jedním ze zájmů OOP je umožnit návštěvníkovi co nejkvalitnější prožitek. Z tohoto důvodu je legitimní omezení jízdy na koni například tam, kde se jezdec na koni dostává do konfliktu s pěším díky nevyhovujícím parametrům cesty (úzká pěšina, blátivý povrch apod.). Ideálním řešením těchto nepříliš častých střetů zájmů je vyznačení hipostezky tak, aby obě zájmové skupiny byly uspokojeny, aniž by byla omezena příroda. Nejlepším řešením je vhodná úprava povrchu společně užívaných cest.

Existence chráněných území a někdy i samotná ochrana přírody jsou popisovány jako možná překážka vzniku hipostezek, aniž by se toto tvrzení opíralo o nějaké racionální zdůvodnění. Přitom právě ochrana přírody byla aktivně zapojena v roce 2002 do prvních pokusů o zřízení jednotné sítě hipostezek, se kterými přišlo sdružení Jezdecké stezky. Výše nastíněná omezení vyplývající ze zákona o ochraně přírody a krajiny i dosavadní přístup orgánů ochrany přírody potvrzují, že problémy, se kterými se hipostezky potýkají, s ochranou přírody nesouvisejí. Je třeba otevřeně přiznat, že vymezování hipostezek má smysl právě především v CHKO a NP. Mimo ně má totiž jezdec relativně velkou svobodu co do volby trasy, neboť teoreticky vzato může přenocovat kdekoliv, kde to nebude vadit vlastníkovi daného pozemku. V CHKO a NP naopak musí vědět, kterou cestou se bez problémů a včas dostane na místo vyhrazené pro táboření, aniž by narazil na území se zákazem vstupu. Ve volné krajině mají hipotrasy význam zejména v tom, že pro jezdce deklarují, že v dané trase nejsou nepřekonatelné překážky.

Chráněná území jsou obecně atraktivnější než ostatní krajina, což s sebou pochopitelně nese větší návštěvnost – turistické zatížení. Je proto v zájmu ochrany přírody usměrnit všechny skupiny uživatelů (pěšák, cyklista, jezdec) tak, aby mohly oblastí bezkonfliktně projít (projet) a přitom měly možnost poznat kulturní i přírodní hodnoty daného území. Přitom rozhodně z pohledu jezdce i ochrany přírody neplatí, že nejkratší cesta přes chráněné území je ta nejlepší.

Z pohledu OP jsou důležité zejména zásady navrhování hipostezek, které zatím nebyly nijak jednotně zpracovány. Při jednáních o zřízení hipostezek je důležité neopominout žádnou ze zainteresovaných stran, která by následně mohla veškeré aktivity zhatit. Protože zřizování hipostezek má smysl pouze mimo klasické asfaltové komunikace, existuje vždy potenciální riziko střetu se zájmy ochrany přírody. Orgán ochrany přírody by tedy měl být jedním z prvních partnerů, který může posoudit, zda má projekt nějaká rizika. Na rozdíl od značení turistických cest pro pěší je v tomto případě klíčovým partnerem vlastník dotčených pozemků, neboť např. z ustanovení zákona o lesích plyne, že pohyb jezdců na koních je možný pouze po cestách nebo značených trasách a vlastník může vstup do svého lesa ještě dále omezit. Mezi další partnery pro jednání určitě patří KČT, místní samospráva, místní farmy, veterinární správa, orgán státní správy lesů, lesní správa a zemědělci (obecně vlastníci i dlouhodobí nájemci dotčených pozemků).

Základním hlediskem zřizování hipostezek je zajištění bezkonfliktní průchodnosti krajiny pro koně tak, aby nedocházelo ke střetům s ochranou přírody (včetně táboření – nocování - při dlouhých puťácích), ani ke konfliktu z veterinárními opatřeními, přičemž je nutné respektovat zájmy vlastníků a zajistit také údržbu stezek, ideálně prostřednictvím blízké farmy.

Regionální pracoviště Správa CHKO Kokořínsko – Máchův kraj

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt