Krajinný ráz a výstavba

1. Hlavní rysy krajinného rázu

Hlavní rysy krajinného rázu tvoří syntéza přírodních podmínek a kulturně-historického vývoje, na jejíž průmětech vzniká charakteristika krajiny nazývaná krajinný ráz.     

Z přírodních charakteristik je pro krajinný ráz zcela určujícím prvkem zdejší reliéf a skalní podklad, neboť ony určily a ovlivnily další přírodní charakteristiky území, a jsou jakousi platformou, od které se odvíjelo i historické sociální prostředí, jenž určilo kulturně-historickou stopu tohoto území.

Půdní podmínky se v krajinné charakteristice odrazily především ve způsobu využití půdy při zemědělské činnosti. Vesměs chudé půdy, v reliéfu členité pahorkatiny, s ojedinělými enklávami bohatších překryvů určily jako zásadní zemědělskou činnost dobytkářství a využití krajiny okolo sídel jako drobné mozaiky střídajících se plošek lesů, sídel s rozsáhlou zemědělskou půdou, členěnou na ornou půdu, sady, vinice a posléze i chmelnice a plošně historicky nejrozšířenější louky a pastviny.

Vodní prvky se v charakteristice krajinného rázu uplatňují především ve formě toků Pšovky a Liběchovky, se zachovalými přírodními koryty s doprovodnými tůněmi a několika rybníky s extenzívním rybničním hospodářstvím.

Vegetační kryt má v současném zastoupení dominantní složku v lesních plochách, které činí asi polovinu plochy oblasti. Většinu lesních porostů tvoří hospodářské lesy s nepůvodní druhovou strukturou, s absolutní dominancí borovice lesní (57%) méně smrku ztepilého (18%). V údolních polohách jsou zastoupeny luční porosty vlhkých luk a pastvin. V údolí potoků Pšovka a Liběchovka se dá rozlišit několik typů aluviálních luk s rozdílnou vegetací: slatinné louky, mokřadní louky, vlhkomilné louky.

V období druhé pol. 18. století až první pol. 20. století, kdy byla lesnatost historicky nejmenší – více zemědělské půdy, hlavně luk a pastvin – byla z krajinářského hlediska  krajina esteticky nejhodnotnější, s pestrou, a díky reliéfu drobnou, mozaikou střídajících se vegetačních pokryvů, malebných sídel a obnažených skal, s četnými průhledy v rámci členité pahorkatiny oblasti i s dálkovými výhledy do okolí. Tuto strukturu dnes krajina díky lesům nemá.

 Fauna se výrazněji v krajinném rázu uplatňuje v podobě ptačího zpěvu. Krajinářsky neopominutelné uplatnění zvěře je také v podobě škod na lesních a lučních porostech, a zemědělsky obdělávaných plochách (spárkatá a černá zvěř). V druhovém zastoupení není významná z pohledu krajinného rázu, ale spíše ochranářského (vzácní měkkýši a hmyz). V generalizované podobě můžeme říci, že fauna má na krajinný ráz doplňující charakter.

Z přírodních dominant se v oblasti nejvýrazněji uplatňují sopečné vrchy (Vlhošť, Ronov, Housecké vrchy, Nedvězí, Beškovský vrch). Méně se při současné lesnatosti uplatňují pískovcové útvary – vrchy, bludiště, koruny údolí a strží, skalní věže pod. 

Kulturní a historická charakteristika se do charakteristiky krajinného rázu zapsala cestní sítí a především důmyslnou a logickou lokací základní sídelní struktury.

Kulturními dominantami v oblasti jsou středověké hrady; dále zámky a kostely s barokními jádry.

Sídla v oblasti jsou leckdy svou lokací sami o sobě kulturními dominantami a mají doposud velmi dobře patrnou historickou zástavbu, která významně spoluurčuje krajinný ráz.

 

2. Principy zachování krajinného rázu sídelních útvarů

Charakteristickým prvkem pro vesnická sídla je jejich těsná existence ve svazku s přírodou. Bydlení na venkově znamená bydlení v přírodě. To je ve srovnání s městem největší kvalita, kterou bydlení na vsi poskytuje. Každý krok, kterým se zástavba na venkově přibližuje městům, znamená ztrátu jediné hlavní hodnoty venkova. Poměštělá vesnice ztrácí svou základní obytnou hodnotu. Přírodní kvalitu ztratila a přednosti města, nabídku kultury a služeb, stejně mít nemůže.

 

2.1. Stavby na venkově – zásady pro výstavbu a přestavbu

Tajemství přitažlivosti starých vesnic spočívá v jejich zdařilém propojení do krajiny, vzájemné podobě (nikoli uniformitě) jednotlivých budov a samotné architektuře venkovských stavení. Při výstavbě na vesnici je nutné zachovat jednoduchou formu stavby, harmonické měřítko vůči okolí, ohled na regionální architektonickou formu a ohled na původní stavební materiály.

Pro vesnické stavby je typické vyjadřování vnitřního uspořádání stavby navenek. Architektonické řešení rozhoduje o kvalitě stavebního díla a jeho detailů. Mnohé nesmyslné terasy, arkýře, balkóny, výřezy ve střechách novostaveb, kromě estetické nevhodnosti, způsobují svým majitelům i nemalé provozní problémy.

Kdo si pozorně povšimne tradičních domů, zpozoruje, že většina z nich se obejde bez nápadných podezdívek. Staré domy, jakoby vyrůstaly z terénu, dokonce i ve svahu jsou postavené bez velkých terénních úprav. V době jejich stavby se veškerý výkop prováděl ručně, a tak se tato namáhavá práce omezovala na minimum. Přimknutí k terénu je jednou z příčin harmonie, s níž naše staré venkovské domy zapadají do členité krajiny.

Výška a celková hmotová kompozice domu rozhodují o měřítku stavby k jeho okolí. Více než jednopatrové domy jsou pro vesnickou zástavbu příliš masivní, venkovskými dominantami musí zůstat věže kostelů, či zámky. Velké patrové stavby patří do města, vesnice si musí zachovat své lidské měřítko.

 

Rodinné domu a objekty pro služby

Během 90. let 20. století byly doc. Škabradou formulována tzv. „obecná pravidla slušného chování novostaveb na vesnici“. Tyto zásady, respektive základní architektonické znaky, vycházejí ze studia naší historické vesnické architektury a její jednoduché logiky.

  1. Obdélný půdorys, s poměrem stran 1:2 nebo i více, je naprosto typický tvar vesnické zástavby. Novostavby založené na čtvercovém půdorysu působí vždy cizorodě.
  2. Použití trojdílnosti dispozice – střední díl vstupní síň, z níž se vchází do obou dílů krajních.
  3. Umístění domu na parcele. Pro náš región bylo typické, že se dům k návsi či ulici obracel svou užší štítovou stranou. Dům byl umisťován zásadně na kraji parcely nikoli uprostřed jak se tomu dnes často děje. Před podélnou stranou se vstupem ležela co největší plocha dvora.
  4. Sedlová střecha se sklonem okolo 45°. Obvyklá střecha s celou řadou výhod, mj. vytváří ideální rezervu pro rozšíření obytné funkce domu do podkroví. V menší míře se na venkově vyskytovaly i jiné typy střech, vesměs vázané na pevné tradiční spojení s navazujícími prvky (polovalbové střechy na klasicizujících statcích, valbové a mansardové střechy na školách a farách), jejich použití se však ve srovnání s univerzálními sedlovými střechy jeví jako obtížné.
  5. Vstup do domu byl vždy umístěn ve střední části podélné strany (z logiky provozu), která byla otočena do dvora zahrady. Oblíbené řešení posledních let, umísťující vstup do čelní štítové strany působí přinejmenším cizorodě.
  6. Osazení domu v terénu. Komunikace mezi obytnou částí domu a dvorem - zahradou, měla být co nejpohodlnější, proto většina starých stavení má dnešní terminologií bezbariérové vchody. Základní domácnost byla vždy v přízemí, které výškově navazovalo na dvůr. Pouze chudší obyvatelé budující své domy ve svažitém terénu byly nuceni k vyrovnávání podezdívkami, na které se teprve usadila stavba. Dnešní nákladné domy, které mají v přízemí garáže a další hospodářské provozy a obytné prostory výškově odtržené od pozemku, mají architektonické řešení, ke kterému se v minulosti nechali přinutit jen nejchudší vesničané, stavějící ve svažitém terénu.
  7. Nasazení střechy. Do 19. století bylo pravidlem, že střecha na stavbě byla nasazena tak, že základna střechy byla totožná s úrovní stropu v přilehlém spodním podlaží. Podkrovní nadezdívky, dnes tak rozšířené při stavbách rodinných domů, umožňují lepší využití podkrovního prostoru. Bohužel je to vykoupeno vysokou daní – podivně převýšenými domy, jejichž celkový výraz připomíná dům na muřích nožkách. V našem regionu lze obecně tolerovat půdní nadezdívky do 50 cm.
  8. Zápraží. Jak bylo uvedeno vstup do tradičního venkovského domu byl vždy ve střední části podélné strany, obrácené do dvora. Vstup do domu a pruh podél vstupní strany tvořil komunikačně nejvíc zatíženou část plochy dvora. Reakcí na tuto skutečnost se stalo nesymetrické nasazení střechy na spodní stavbu – střecha byla širší než dům a byla nasazena tak, aby její přesah kryl právě zmíněnou komunikaci podél vstupní stěny domu. Výhody zápraží můžeme ocenit i dnes, je to krytí vstupu před sněhem a deštěm, dá se zde odpočívat.
  9. Předposlední znak se může z dnešního hlediska jevit jako nepodstatný. Jde o umístění komína. Umístění komína však působí jako signál regionální příslušnosti stavby. Umístění komína pochopitelně vychází ze situace topeniště v půdorysu domu, které se nacházelo ve střední části domu při zadní straně. V Čechách proto nejčastěji vyúsťoval komín ze střechy v její střední části, v hřebeni, a nebo (častěji) až za hřebenem na opačné straně vůči vstupu do domu, čímž definoval zadní stranu domu. 
  10. Dvoutraktové řešení. Trojdílné členění půdorysu obytné části měly tradiční venkovské domy v podstatě vždy. Od 15. století se stále častěji objevovalo dvoutraktové řešení tohoto půdorysu. Řešení spočívalo v tom, že některé nebo všechny tři za sebou jdoucí prostory jádra domu (světnice, síň, komora) měly vedle sebe ještě druhou místnost podobného účelu (světnice x světnička, komora x komůrka). Tyto místnosti byly zpravidla menší a doplňovaly funkci místností v hlavním traktu.

 

Rekreační stavby

Rekreační stavby typu chatové výstavby, zahradních domků, ale i maringotek a stavebních buněk, není možno na území CHKO Kokořínsko umisťovat. I rekreačně využívané objekty musí splňovat parametry jako rodinné domy.

 

Stavební materiály

Z hlediska ochrany krajinného rázu jsou důležité použité materiály, které se pohledově uplatňují ve vnějším plášti domů.

 

Krytiny

Doporučené krytiny: tašky pálené – bobrovka nebo maloformátové drážkové typy (např. Francouzská, Falcovka, Varia), s hladkým nelesklým povrchem; tašky betonové – menších formátů s hladkým povrchem; vláknocementové šablony – vhodné zejména u roubených staveb; případně lepenka. Použitelná barevná škála je: Cihlově červená, šedá, šedočerná, černá, případně hnědá. Vítaná je břidlice či dřevěný šindel.

Nevhodné jsou krytiny velkoplošné – vlnitý eternit a plech, alukryt.

 

Fasády

V hladké štukové omítce, případně s povrchem adekvátním hladké štukové omítce. Možné jsou i přírodní hrubé omítky. Na hospodářských stavbách lze využít spárovaný přírodní kámen. Srubová konstrukce z hraněných trámů, s nárožím hladkým, s převázáním na rybinu. Možné je použití dřevěného obkladu, ze svislých širokých prken (min. 15 cm) kladených na sraz, s možností přelištování spár.

Barevné provedení u omítek je možné v zalomené bílé nebo v barevných odstínech pastelových tónů. Dřevěné povrchy je vhodné ošetřit bezbarvým konzervačním prostředkem, případně středně hnědým lazurovacím nátěrem.

Nepřípustné jsou keramické obklady fasád, břízolit či sklobeton.

 

Výplně otvorů

Tradiční okenní otvory jsou tvaru obdélníku na výšku. Na okna, dveře i vrata je nejlépe použít dřevěný materiál. U novostaveb je možné tolerovat využití tzv. moderních materiálů (plast), v úměrném provedení respektující vesnické prostředí (nežádoucí jsou např. dělící prvky v zlaté barvě apod.).

 

Stření okna a vikýře

Střešní okna jsou levnějším a někdy i vhodnějším řešením, protože nemění hmotovou formu objektu, tak jako vikýře. Střešní okno má být co nejmenších rozměrů, max. povolovaný rozměr je 80/100 cm. Okno má být osazeno tak, aby jeho rám byl co nejvíce zapuštěn do střešní plochy. Okna není možno sdružovat těsně vedle sebe či nad sebe, z důvodu omezení reflexních ploch. Při umístění více oken na střešní ploše je vhodné jejich osazení ob jedno krokvové pole.

Vikýře jsou v zásadě možné se sedlovou či pultovou stříškou. Mezi vikýři je ideální zachovávat odstup 6 m. Množství a proporční řešení by mělo vždy respektovat hmotovou kompozici objektu. Pro zachování dojmu lehkosti vikýře, jaký na historických stavbách mívaly, je nutné, aby tloušťka bočních stěn nepřesáhla 10 cm. Dalším případem je umístění vikýře jako součásti rizalitu. Možností je i realizace tzv. chmelových vikýřů – regionální specifikace ve formě dlouhých a nízkých pásů umísťovaných někdy i v několika řadách nad sebou.

 

Ploty

Nejvhodnější je “klasický” dřevěný plot – plaňkový nebo laťový. Svisle kladené odkorněné plaňky jsou jednoduchým řešením v tradiční formě pro venkov. Tyto ploty jsou snadno opravitelné a vydrží dlouho i bez jakýchkoli nátěrů. U laťových plotů s latěmi cca 5 cm širokými (max. s 8 cm širokými prkny) je vždy nutné přiznat mezeru mezi latěmi cca 4 cm.

Latě je možné ošetřit bezbarvým konzervačním nátěrem, případně nátěrem nekontrastní tmavší barvy (hnědá). Plot by měl být bez podezdívky, kterou je možno použít pouze ve straně ke komunikaci. U strany v linii komunikace je možné použít i pilíře, ale rozhodně to není nutné či žádoucí. Nejlépe působí, když ploty plynule a bez skoků sledují terén. Nežádoucí je obloukové ukončení, protože není pro český venkovský prostor původní. Výška plotů by neměla převyšovat 160 cm.

Výběhy pro dobytek je možné řešit vodorovnými břevny (1 – 2 řady) z kulatiny nebo uzlíkovým pletivem.

V málo pohledově exponovaných polohách jsou přípustné drátěné ploty, které je třeba začlenit následnou výsadbou zeleně.

 

2.2. Zeleň a zahrady

Velmi důležité je dbát na dostatečné ozelenění tam, kde vyrůstají na okraji obce novostavby. Nahý okraj nové zástavby integrují do krajiny především keře a zejména listnaté stromy. Bez zeleně působí novostavby jako cizorodé prvky, která nemají se starou zástavbou nic společného.

Je třeba, aby výsadbu zeleně integrující sídlo do krajiny tvořily domácí stromy. Výsadba dřevin z co možná nejvzdálenějších končin světa přiblíží interiér i okolí obce městskému parčíku, ale svébytný místní charakter, nejcennější hodnota místa, zmizí.

Základním krajinotvorným prvkem sídel jsou jednotlivé zahrady kolem domů. Venkovská zahrada bývala členěna na „předzahrádku“ a „dvůr“. Pro okrasu byla věnována menší část, orientovaná do prostoru ulice – předzahrádka, kde bylo vše podřízeno estetice. Předzahrádka proto bývala řešena jako reprezentační nástup do domu a plnila funkci okrasné zahrady. Pohledově izolovaná část zahrady – dvůr, bývala řešena v podřízení provozu stavení - jednoduše, aby se snadno udržovala. Rekreace v dvorním traktu je novodobým prvkem, dřív byl na venkově dvůr využíván povětšinou pracovně. Dnes by měl dvůr tvořit izolované zákoutí – zelenou světnici navazující na dům, komunikující s interiérem domu. Materiálově a architektonickým ztvárněním by měl navazovat na architekturu okolních budov. Zde je místě tvůrčí invence, dovolující využívat pergoly, treláže a loubí osázené rostlinami, či jezírka a tůňky.

Rostliny, které jsou nejpodstatnější složku zahrady, je třeba volit velmi uvážlivě. V pohledově izolovaném dvoru lze uplatnit poměrně pestřejší druhovou skladbu, která pokud se pohledově neuplatňuje v dálkových pohledech, nemusí vždy navazovat na okolní krajinu. Půjde proto o rostliny menších rozměrů, většinou květiny. Velmi obezřetně je však třeba postupovat při volbě rostlin při osazování předzahrádek. Předzahrádky patří veřejnému prostoru a zde je na místě používat převážně domácí a zdomácnělé druhy „babičkovského sortimentu“ a „exoty“ jen zcela výjimečně. Praktickou výhodou domácích a léty ověřených cizích stromů a keřů je snadnější pěstování, tyto rostliny nepotřebují zvláštní péči oproti náročným exotům.

Poblíž domů se vždy sázely jen listnaté dřeviny. Jehličnany vypadající celý rok stejně - strnule, exoticky a neslučitelně s venkovskou architekturou. Možná i proto se v našem regionu v historii používaly hlavně jako hřbitovní zeleň. Současné bohaté sortimenty jehličnanů – thují, cypřišků, jalovců, smrků a jedlí – svými pravidelnými siluetami a neobvyklou pestrostí barev narušují spojení s okolní krajinou i jednotu zástavby, a téměř vždy působí jako ona pověstná „pěst na oko“. Z jehličnanů lze na Kokořínsku doporučit pouze borovici.

Ke každému domu patřila i různě velká zeleninová zahrada, vždy alespoň minimálně pro koření do kuchyně. Při přechodu do krajiny navazoval ovocný (záhumenní) sad a za ním skupiny keřů a stromů vysázených tak, aby poskytovaly domu ochranu před povětrností, dřevo na nástroje i na otop. Zeleň tak vždy částečně ukrývala stavení.

Je samozřejmostí, že uvedené poznatky nelze aplikovat automaticky, konkrétní případy vytvářejí vždy zcela specifické podmínky. Uvedené modely však jednoznačně lze uplatnit jako zjednodušené šablony, které vycházejí z generalizace dané problematiky.

 

Použitá literatura u kap. „2. Principy zachování krajinného rázu sídelních útvarů“:

Škabrada, J.,1999: Lidové stavby: Architektura českého venkova. Reset 1. vydání. Praha: Agro. 245 s. ISBN 80-7203-0825.

Hron, P., 1999: Původní venkovská zástavba v oblasti Jeseníků, její zachování a rozvoj. I.díl. 1. vyd. Moravský Beroun: Moravská Expedice. ISBN 80-902730-0-9.

 

3. Urbanistické celky a historická zástavba

 

Většina vesnických sídel má zachovalou venkovskou (lidovou) architekturu, která v oblasti není regionálně čistá, protože se zde prolínaly tři hlavní formy bez přesných hranic:

  • Severočeský patrový roubený dům[1] chlévního typu, vyskytující se zejména v severovýchodní a střední části oblasti. Většina těchto dochovaných domů pochází z 19. století (Žďár, Bořejov, Lhota, Olešno, Dobřeň, Střezivojice, Medonosy, Jestřebice, Nové Osinalice, Nosálov, Hvězda, Dolní Vidim).
  • Patrový roubený dům s hrázděným patrem - vliv německé kolonizace. Vyskutuje se smíšeně s předchozím roubeným domem, především v západní a severozápadní části oblasti.
  • Kamenný patrový dům konce 18. – poč. 20. století – často klasicizujících, později eklektických forem. Najdeme jej v zemědělsky bohatším území (chmelařství), od konce 18. století vytlačuje původní roubený dům (Osinalice, Horní Vidim, Loubí, Dřevčice);
  • Zajímavostí oblasti jsou desítky tzv. skalních bytů (obytné místnosti vytesané v pískovcových skalách), které od 17. století budovali bezzemci (např. Šemanovický důl, Vidim). Tyto stavby měly primární funkcí bydlení, narozdíl od častého hospodářského příslušenství u usedlostí (sklepy, chlívky,) vytesaného ve skále.

ad. 1 

ad. 2

ad. 3 

Typ sídel určovala doba, v níž se zakládaly, a jejich situování v krajině. Oblast byla kolonizována poměrně pozdě, v období vrcholného středověku během 13. –15. století. Členitý terén neumožňoval rozvinutí větších pravidelných lokačních schémat a většina sídel byla velmi malá. Sídla byla zakládána v údolí, na mírných svazích a vyvýšených plošinách. Podle půdorysného uspořádání rozeznáváme v oblasti tyto typy zástavby:

  1. samoty;
  2. sedliště (vísky, osady) – seskupení několika samot (Roveň, Klučno, Hlučov);
  3. vsi návesní, průjezdné nebo koncové, ojediněle v okrajových částech oblasti (Nosálov), koncovou lesní návesnicí byla např. Lhota;
  4. vsi lánové[2], s okrouhlou návsí a navazujícím radiálním lánovým schématem (Olešno, starší části vesnic - Jestřebice, Střezivojice, Sitné, Šemanovice), hlavně při kolonizaci v 13.-14. stol., poměrně časté;
  5. vsi lánové, s lineárně řazenou zástavbou podél komunikace či potoka (Osinalice), vzácné;
  6. vesnice ulicové a silnicové, jejímž základem je komunikace (na rozdíl od 5), vesměs mladší (dominikální a raabizační) vesnice (Nové Osinalice, Janova Ves, Šemanovice, Vojtěchov, Dolní Vidim, Bukovec);
  7. vsi smíšené, se starší návsí a mladšími ulicovkami (Střemy, Jestřebice, Vidim), dnes nejčastější;
  8. hromadné vsi, s nepravidelnou a roztroušenou zástavbou, vznikly na místech kde členitý terén neumožňoval rozvinutí pravidelnějších lokačních schémat (Medonosy, Chudolazy, Dobřeň, Lobeč).

Současná kulturní stopa v území je korigována Správou CHKO Kokořínsko, v některých sídlech, jež jsou vyhlášeny vesnickými památkovými zónami a rezervacemi, navíc ještě orgány státní památkové péče.

 

Vesnické památkové rezervace v CHKO:

Dobřeň, Lhota, Olešno, Nosálov, Nové Osinalice, Žďár.

 

Vesnické památkové zóny v CHKO:

Brocno, Bukovec, Jestřebice, Kruh, Lobeč, Střezivojice, Sitné, Tubož, Vidim, Vojetín. V návrhu na vyhlášení byly sídla: Domašice, Hvězda, Loubí, Osinalice.

 

Na severu CHKO v katastrálním území Holan do oblasti zasahuje krajinná památková zóna - Zahrádecko. Dále jsou formou městské památkové zóny chráněna historická centra měst Dubá a Mšeno. V okolí Liběchova se připravovala krajinná památková zóna Liběchovsko, která měla kromě Liběchova zahrnovat i dvě další vesnice v CHKO Kokořínsko - Tupadly a Želízy.

 



[1] Roubený dům byl do 18. století dominantním typem stavení v oblasti.
[2] Půdorys lánové vesnice je zcela závislý na uspořádání lánové plužiny.

 

Výstavba na území CHKO Kokořínsko. pdf

Regionální pracoviště Správa CHKO Kokořínsko – Máchův kraj

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt